Část první...PÁTEK

26. červenec 2010 | 17.51 |

Na den 9. 7. 2010 jsem se těšila jako malý mimino. Tak dlouho jsem po tom toužila, až konečně letos se mi to (nám to) podařilo.
Jeli jsme ráno o půl osmé vlakem z Přerova, takže vstávání brzo. Samozřejmě bylo lepší než do školy, co si budeme povídat, tohle jsem si nemohla nechat ujít, nejsem blázen. Všechno vypadalo nádherně, i když jsem si doma musela připustit, že jsem nervózní. Jeli jsme vlakem a já si v duchu trochu malovala, jak stihneme autogramiádu v paddocku. Jenže to jsem asi neměla dělat. Když nám průvodčí oznámila, že musíme v Chropyni zastavit kvůli nehodě na trati, všechen stres, všechna nervozita, ze mě opadla. Začala jsem to brát jako veliké dobrodružství.
V Chropyni nám bylo sděleno, že přijede 4 až 6 autobusů. První, co mě napadlo bylo, že to musím zveřejnit na facebooku pomocí aplikace v mobilu. Nezdálo se mi, že bychom čekali dlouho, proto mě později překvapilo to zpoždění - 1 hodina. No..odbočuju. Tak jsme z Chropyně pokračovali autobusem do Kojetína. To taky nebylo daleko, cesta docela uběhla. Jen bylo nejlepší, jak všichni, co s námi jeli, se dívali na to místo na trati, kde se ta nehoda stala. Docela vtipné. V Kojetíně rychle do vlaku, kde mě právě překvapilo to zpoždění 1 hodina. Ale fajn. Zbytek cesty mi nepřišel nějak zvláští, prostě jsem se už jenom těšila, i bez toho, že stihnu autogramiádu.
Do Brna jsme dorazili a teď...co dál? Vyhledali jsme tramvaj (po pár pokusech) a čekali na její příjezd. Tramvaj nás dovezla na Mendlovo náměstí. A zde to začalo. My, velcí amatéři, jsme pobíhali po náměstí jak šílení a hledali zastávku autobusu číslo 400. Toš neznalí...Pak ale taku zastavil nějaký cizí pán a ptal se ho, co potřebuje. Nakonec nám to trochu vysvětlil a když jsme zjistili, kde ta zastávka je, tak jsme se chytali za hlavy. Chodili jsme kolem ní dokola jak blbci.
Autobus slavně přijel a my jeli vstříc tomu nejkrásnějšímu v mém životě. Se sestrou jsme si po celou cestu povídaly a řešili to. Bylo to krásný. Vystoupili jsme a šli rovno, jak nám doma řekla mapa. Došli jsme tam a mě se zastavilo srdce. Uviděla jsem pokladny, tribunu, vchod, prostě...zamilovala jsem se do toho místa na první pohled. A ještě ke všemu...uprostřed stála Ulmanová a poskytovala rozhovor pro nějakou televizi. U pokladny jsme si vyměnili vstupenky a...pak jsme se vrhli do víru dění.
Vítězoslavně jsme našli podchod. Když jsme se podívala nalevo od něj, uviděla jsem stupně vítězů. Nádherný pohled a pocit. Podchodem jsme prošli a objevili se na místě, kde toho bylo strašně moc a kde jsem se nejprve nemohla zorientovat. Pak mi ale došlo, kde jsem. Zamířili jsem do paddocku a já nevěděla, kam s očima. Fotila kamiony, pak projíždějícího Miloše Čiháka s Joskou Kubíčkem, taky Jakuba a asi mnoho dalších, ale některé jsem ani nepoznala. Prošli jsme to strašně rychle. No...popisovat naši trapnou situaci vám tu nebudu. Jen mě mrzí, že jsem si toho italskýho borca na skútru neprohlídla. :D
Tak jsme to obešli a po chvilce se zase vrátili.

Vystoupali jsme na střechu garáží...ach, to byla nádhera...Vyfotila jsem si kamiony zeshora, stan pro autogramiádu...stále nevím, jestli ten s tím modrým kloboučkem, byl vážně Vermin...Ale, potom jsem se přesunula na druhou stranu, tedy nad pit lane. Uviděla jsem boxovou zeď Ducati a tam informační tabuli pro Michela. Musela být moje... :D tedy aspoň na fotce. :D Když jsem otočila hlavou, srdce se mi zastavilo podruhé. Uviděla jsem ho...toho, kterého jsem chtěla vidět ze všech nejvíc. Seděl na boxové zdi se dvěma členy týmu a jedním fotografem. Johny Rea. Okamžitě jsem ho poznala, ale stále jsem si opakovala otázku: Je to doopravdy on?? Musel být můj... :D:D samozřejmě, že jenom ( :((( ) na fotce. Nechtěla jsem se od něj odloučit (jsem blázen) a pořád jsem koukala směrem k němu. Až doma mi sestra řekla, proč jsem na něj nezavolala, že by se třeba otočil. Ale třeba taky ne...
Když jsme sešli ze střechy, chtěli jsme ještě projít kolem kamionů. Naše cesta však skončila hned u toho prvního, což byl kamion Ducati. Jak se tak dívám do jejich garáže, slyším sestru: "Drž mě, Fabrizio." Tak jsem hned hleděla do té garáže, ale tam šel jenom chlápek z týmu. Nechápala jsem ji. Začala jsem se tam točit jak vítr v bedně. Když jsem se otočila úplně, tak jsem ho uviděla. Vysmátej, že vidí svoje fanoušky, přijel na skútru. Ale ne, že by chvilku počkal. Vyfotil se se dvěma borkama a zmizel. Ale aspoň jsem ho zachytila paparazzi fotkou. ;-)
Tak jsme vyšli z paddocku a u brány jsme potkali fanoušky Ondry Ježka a Maxe Neukirchnera. Potom jsme se odebrali na G. Na naše stanoviště. Nebylo tam moc lidí, tak jsme si sedli dívali se. Já to snad ani nedokážu popsat, co to bylo za pocit. A hlavně za zvuk. Prostě nádhera...dokonalost. Nejkrásnější zvuk na světě. Viděli jsme trénink tícek a superbiků. Pak jsme odešli. Bylo mi to trochu jedno, že jdeme pryč. Taky jsem se uklidňovala, že se sem vrátím a to hned v neděli.
Autobus byl samozřejmě k prasknutí, ale vydrželo se to. Až na to horko, ale oběti se přinést musí. Tramvají jsme v poklidu dojeli na nádraží a z nádraží vlakem domů, do Přerova. Cesta už byla průjezdá a bez komplikací. Doma se mi všechny vzpomínky nahrnuly do hlavy a nešlo je zastavit. Byla jsem neskonale šastná, aspoň za to, že jsem drahého Johnyho viděla.
Když jsem usínala, myslela jsem pouze na neděli a na návrat na pro mě posvátné místo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Část první...PÁTEK niki 26. 07. 2010 - 18:50
RE: Část první...PÁTEK marit 26. 07. 2010 - 20:04
RE: Část první...PÁTEK niki 26. 07. 2010 - 20:25
RE: Část první...PÁTEK marit 26. 07. 2010 - 20:31
RE: Část první...PÁTEK niki 26. 07. 2010 - 20:48
RE: Část první...PÁTEK niki 26. 07. 2010 - 20:49