Letos ...

2. leden 2011 | 21.07 |

Ano, říkáme letos. Letos, v roce 2011. Je to zvláštní a nějak ke mně nepřišel pocit, že je rok 2011. Konec roku proběhl v pohodě, i když pár melancholických chvil bylo. Ale bylo jich vážně pramálo. Řekla jsem si, že takové stavy jsou k ničemu, jenom se člověk trýzní a vzpomíná. No a většinou vzpomínky bolí, i když jsou sebekrásnější, protože víme, že se to nikdy nebude opakovat stejně. Nu ale k tomu, co jsem si řekla. Řekla jsem si, že všechny dny pro mě budou výzvou k nečemu novému, výzvou k životu, ale taky výzvou k uskutečnění svých snů. Některé jsou bohužel až velmi silnou utopií, ale já v ně nepřestanu věřit. Když za nimi a svými cíli nepůjdu, není tu ani minimální šance, že se to vyplní a uskuteční. A tomu chci zabránit. Půjdu vstříc svým snům a cílům. Rozhodla jsem se.

Vždycky, když na mě padne smutná nálada, tak je to právě kvůli vzpomínkám. Většinou ve mně vyvolají pocit bezmoci, že nemůžu udělat něco jinak nebo úplně obráceně, že všechno není zcela jinak. Často si uvědomuju, jak nádherný byl můj dosavadní život. Plný radosti a štěstí, které jsem jako malé dítě prožívala. Realita je trošku jiná a já bych ji chtěla změnit. Ale nejde to. Často si říkám, že to nejkrásnější jsem zažívala kolem roku 2006 a později. Netěšila jsem se z ničeho jiného než ze sportu, což bylo úchvatné. Sice to o mě nikdo nevěděl, ale to už teď není podstatné. Prožívala jsem to strašně naplno a vždycky, když jsem neviděla nějaký závod, tak to pro mě byl málem konec světa. Teď už se na to dívám trochu jinýma očima, ale miluju to stejně a vždycky budu. Protože ve chvílích, kdy jsem se cítila sama, tu byly vzpomínky a myšlenky, které mi pomohly, ale někdy i trochu ublížily. Ale nic bych na nich nezměnila. Tedy na těch, které se týkají sportu. Je to to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. A já za to Bohu děkuju ...

A tak je za mnou další rok. 2010. Jako každý jeho předchůdce měl radostné okamžiky, ale i okamžiky plné smutku, zklamání, hořkosti, strachu, bezmoci i pláče. Ale v mnoha ohledech byl pro mě nejkrásnější. Hlavně díky zimní olympiádě, která byla ohromující. Nikdy na ty chvíle strávené před obrazovkou počítače, na kterém se promítalo live vysílání, nezapomenu. Nikdy. Byl to asi můj nejkrásnější únor v životě. Dále je to pak samozřejmě naše dokonalá výprava za dobrodružstvím do Brna na Masarykův okruh. Krásné bylo čekání a odpočítávání do toho data, nákup zásob, a pak také moje nervozita a splašeně bijící srdce, které jsem si v ty okamžiky ani neuvědomovala. Pořád to mám před očima a děkuju za to. Další skvělé okamžiky přičítám tanečním. Přiznám se, že ze začátku jsem měla obavy, ale ty se postupem času rozplynuly a já si užívala a užívala. Uteklo to strašně rychle a vždycky na to budu vzpomínat. No a nakonec Vánoce. Zase bylo nejhezčí to těšení. Těšení na prázdniny, příprava cukroví a výzdoby, pohádky, které jsem si neskutečně užila, ale také se u nich nenormálně dojala a opět pocítila, jak krásné by bylo žít v pohádce se šťastným koncem ... Vánoce byly krásné a já za ně opět děkuju. Děkuju za celý rok 2010, který jsem mohla prožít a užít si ho. Teď už je tu rok nový, s číslem 11. Uvažuju, jaký bude. Šťasný nebo nešťastný? Na to mi nikdo nedokáže odpovědět. Mám z toho smíšené pocity. Těším se na něj a na události, které mě v něm čekají, ale zároveň mám obavy z jiných věcí, které jsou zřejmě podstatnější než to, co bych chtěla. Ale spolu s mými výzvami bych měla čelit tomuto roku. Jinou možnost ani nemám a já to přijímám jako svou další výzvu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře